hrad Harasov, Krvomlejn…

hrad Harasov

Hrad Harasov stával na ostrohu nad Novým mlýnem na Vrutickém potoce a byl oddělen od bosyňské pláně příkopem, za nímž bylo čtverhranné předhradí. Další dva příkopy, mezi nimiž byl val, tvořily opevnění vlastního hradu. Ze staveb se podnes zachovaly některé sklepy vytesané ve skále. Později je však užívali mlynáři, kteří si je upravovali pro svou potřebu a v polovině 19. století dali vytesat další, takže dnešní stav zdaleka neodpovídá původní dispozici.

Hrad Harasov postavili příslušníci rodu Hrzánů, z nichž se jako první připomíná Pešek Haras z Újezda, který se svými braty Čechotem (?) a Řehníkem svědčil r. 1321 na listině řádu německých rytířů v Řepíně. V r. 1356 se připomíná Bohuněk Haras, který seděl na Bosyni jako man hradu Housky, a v r. 1377 Hrzek z Újezda, jehož pravděpodobný syn Dobeš z Újezda vlastnil dvůr v Chlumíně u Mnichova Hradiště a psal se také z Chlumína. Nejspíše on vystavěl v sousedství Bosyně hrad, který nazval podle jména předků Harasov. Sám se psal z Harasova od r. 1420. Byl protivníkem husitů a získal proto po husitských válkách od císaře Zikmunda různé výhody a statky.

Jeho syn Jindřich, kterému patřily Medonosy, se psal stále z Harasova, ale není jisté, zda již za něho nebyl hrad opuštěn. Harasov se dostal neznámým způsobem v Chodči, a když v r. 1604 prodával Alexandr Kyj z Hyršfeldu Václavovi Šťastnému Pětipeskému ves Chodeč s dvorem, postoupil mu i les pod Bosyní ke skále, kde stával hrad Harasov, i les, který se nazýval Harasov. Od té doby patřily zbytky hradu k panství Byšice.

Krvomlýn

Vromanticky divoké a přesto malebné krajině mezi Mělníkem a Kokořínem se táhne úzký skalní hřbet, končící náhle vysokou sráznou stěnou spadající k Harasovské tůni na dně Kroužeckého dolu. Zde, jihovýchodně od vesnice Bosyně, jsou zbytky bývalé tvrze, obehnané několika příkopy a valy, dnes už sotva znatelnými. Uprostřed skalní stěny jsou dvě místnosti vytesané v pískovci, přístupné z tvrze po kamenných stupních. K nim přiléhá začouzená jeskyně, sloužící dříve jako chodba. Odtud se dá po sedmi schodech sestoupit do prostorného sklepa, ale jen tehdy, není-li tůň zcela naplněna vodou. Jinak je sklep zatopený.

Místo nahoře, u bývalé tvrze, zarostlé lesem, působí velmi smutně. Ještě chmurnější pocit však na člověka padne uvnitř skalních komnat. Náhodný kolemjdoucí se tu raději ani nezastaví a matky v okolních vesnicích hrozí dětem:
„Nezlobte, nebo si pro vás přijde krvomlýnská panna!“

Pryč je již doba, kdy si rytíř Slavibor z Hrádku vyhlédl za své sídlo strmé skály nad jezerem a proměnil je v pevnou tvrz, ve které léta spokojeně žil v ústraní světského života se svoji jedinou dcerou, spanilou dívkou Ladkou. A zatímco rytíř Slavibor lovil v okolních lesích zvěř a vedl hospodářství, vzdělával jeho dospívající dceru zbožný poustevník, usedlý nedaleko tvrze.

Tehdy náležel blízký hrad Vidim starému a hrdému rytíři Milotovi. Ten měl syna Břetislava, statného a krásného mládence. Jedinou Břetislavovou zálibou i vášní byl lov. Jednou, když se stále více a více vzdaloval od domova, ve skalách a lesích zabloudil. Po několika hodinách se dostal až do Kroužeckého dolu. Tam zemdlen klesl u úpatí skály. Unaven toužil po odpočinku a za chvíli usnul. Mezitím přišla do těch míst Ladka, která sbírala v lese jahody. V údivu stanula před spícím mládencem. Poté, co mladý rytíř procitl ze spánku a spatřil před sebou dívku, myslel, že je to lesní víla. Když mu ale Ladka podala natrhané jahody, aby se občerstvil, poznal, že to není přelud. Břetislav se zahleděl do dívčiných krásných očí a zanedlouho si oba šeptali něžná slůvka lásky. Rozloučili se teprve při západu slunce.

Pustý Kroužecký důl se potom stal místem dostaveníček milenců a svědkem jejich čisté lásky. Jednou se již Břetislav chystal povědět o svých citech Slaviborovi i svému hrdému otci Milotovi a požádat o splnění svého přání, vzít si Ladku za manželku. Naděje mladých lidí se ale náhle zhroutily.

Již dlouho pozoroval starý Milota s nedůvěrou synovy časté zálety na Kokořínsko. Když Břetislav odmítl ruku bohaté dědičky mocného hradu Housky, odhalil konečně otec jeho tajný milostný vztah. Bezcitný Milota si umínil, že milence od sebe odloučí násilím.

Rozhněván na dívku, která svým půvabem okouzlila jeho syna, schoval se v jedné strži Kroužeckého dolu s napjatým samostřílem. A když krásná Ladka spěchala okolo za svým milým, vyletěla střela zlotřilého Miloty, aby zlomila útlý květ života nevinné dívky. V krvi nalezl dívčino tělo starý poustevník a s nářkem je odnesl do tvrze. Ještě než Ladka skonala, stačila se svěřit zdrcenému otci se svou láskou k Břetislavovi. Nešťastný Slavibor nad její mrtvolou přísahal hroznou pomstu vrahovi i celému jeho rodu.

Na Slaviborově tvrzi se od toho dne začali scházet podivní tovaryši. Brousily se zbraně a kovaly meče. Uprostřed nádvoří nechal Slavibor postavit lešení s lopatkovým mlýnským kolem. Nad lešením bylo upevněno stínadlo s ostrým nožem, od kterého vedl žlábek na kolo, umístěné pod ním. Na toto tajemné lešení jednoho dne vystoupil Slavibor, proměněný v té chvíli v zuřivého a nelidského tvora. Přede všemi tovaryši přísahal, že pomsta nebude dovršena dříve, dokud tekoucí krev nepřátel neuvede kolo do pohybu. Hrůza pojala při tom slibu i ty nejotrlejší tovaryše.

Ale Slavibor šel bezohledně za vytčeným cílem. Nejdříve lstí, předstíraje přátelství, vlákal do své tvrze poctivého a šlechetného Břetislava, kterého neprávem považoval za svůdce své dcery Ladky, a jeho krví vysvětil vražedné lešení. Potom za bouřlivé noci přepadl se svými tovaryši vidimský hrad, rozbořil ho, starého Milotu i s posádkou zajal a odvlekl na svůj hrádek. Za strašného smíchu vykonal na krvavém lešení smrtící pomstu nad Milotou a jeho druhy. Proud krve byl tak mohutný, že se kolo pod lešením poprvé otočilo.

Od té doby byla tvrz nazývána Krvomlýnem. Později se přátelé ukrutně popraveného Miloty zmocnili šíleného Slavibora a odsoudili ho k spravedlivému trestu. Na lešení byl popraven i on. Tak se krví svého vynálezce otočilo kolo podruhé a naposledy. Potom lešení i kolo zničili a tvrz zpustošili.

Na místě pod skalou, kde Ladka poprvé spatřila Břetislava, očekává každou noc dívčin duch svého milence. A když k ní přes jezero ve člunu připluje, oba se obejmou a zmizí na vodní hladině.

Židovský hřbitov

Areál židovského hřbitova se nachází asi 600 metrů severovýchodně od obce Bosyně. Lze jej poměrně snadno najít. Po pravé straně silnice spojující Bosyni a Janovu Ves je pás zeleně s osamělým domem na jeho vzdálenějším okraji. Po okraji pásu blíže k Bosyni vede směrem jihozápadním mírně klesající polní cesta. Asi po sto metrech se dostanete k obdélníku vzrostlejších listnatých stromů, které spolu s nevýraznou terénní nerovností – jediným pozůstatkem původní hřbitovní zeď – označují plochu hřbitova.

Hřbitov byl založen nejpozději v polovině 18. století. V současné době je značně zpustlý a zarostlý. Dochovalo se jen málo kompletních náhrobků, jejich větších či menších fragmentů v areálu najdeme asi 40. Nejstarší pocházejí pravděpodobně již z nejstaršího období hřbitova – ze druhé poloviny 18. století, nejmladší čitelný náhrobek je z roku 1886. Márnice ani hřbitovní zeď se nedochovaly – o jejich umístnění svědčí jen terénní nerovnosti a nepatrné zbytky zdiva.

 Kokořín zámek

Obec Kokořín je známa spíše v souvislosti s hradem Kokořín a zámek stojící uprostřed obce stejně jako sousoší sv. Mikuláše stojící v sousedství zámku na malém náměstíčku zůstávají často bez povšimnutí.

Zámek byl postaven snad někdy v polovině 18. stol. za tehdejších majitelů panství Sweerts-Šporků údajně z popudu hraběnky O´Reillyové. Jedná se o jednopatrovou obdélníkovou barokní budovu, ze které vystupuje krátké západní křídlo s koutovými věžemi, nad nimiž se vypíná malá vížka s cibulovou bání a ochozem. Okolo zámku se nachází park. Za éry socialismu byl zámek v majetku JZD. Dnes je v soukromém vlastnictví.

V blízkosti zámku stojí za zhlednutí i sousoší sv. Mikuláše se sochami sv. Šebestiána, Rocha, Martina a se sochou sv. Rozálie ve výklenku podstavce z doby okolo roku 1700.

 Staráky

Historické písemné zprávy o této lokalitě nejsou známy a z archeologických nálezů je bohužel k dispozici pouze jediný keramický fragment, rámcově datovatelný do 14. století. Dnešní podoba objektu je také bohužel částečně poznamenána romantickými úpravami při vzniku kokořínského zámeckého parku.

Lokalita zvaná Staráky vznikla na výrazném skalním bloku na hraně údolí, odkud byl také z jižní strany veden původní vstup úzkou průrvou mezi skalními bloky. Byl důležitý i z hlediska zásobení objektu vodou, neboť zde chyběla cisterna. Již v této nejnižší úrovni najdeme jednu větší, do skály vytesanou světničku. Další takové světničky jsou ve vnitřním areálu hrádku, který byl přístupný ve skále tesanou chodbou navazující na horní část vstupní průrvy. Samotné jádro byla výškově rozčleněno na tři úrovně a na horní plochu vedlo dodnes zachované schodiště. Zde se dochovaly terénní zbytky nějaké blíže neurčitelné stavby, obíhané náznakem příkopu, což lze interpretovat jako zbytek paláce či jiné obytné stavby. Teoreticky však ale nelze bez archeologického výzkumu vyloučit ani možnost, že by se mohlo jednat o mladší relikty, spojené například s novověkým altánem.

I když mnoho dnes dochovaných terénních úprav a detailů světniček je bezesporu až výsledkem romantických úprav, představuje lokalita Kokořín – Staráky zřejmě velmi zajímavý a u nás ojedinělý příklad tzv. skalního stěnového hradu.

Na východním okraji zámeckého parku ve vsi Kokořín jsou zachovány zbytky prvního kokořínského hradu, pravděpodobně původního sídla majitelů panství před stavbou nového hradu Kokořína. Podle nich můžeme soudit, že jde o typ hradu obvyklý v pískovcových skalách, kde přirozené opevnění bylo pouze doplňováno. Jsou zde dosud zachované místnosti vytesané do skály ve třech patrech nad sebou. Spojení mezi jednotlivými částmi obstarávalo dřevěné schodiště a můstky. Nejnižší patro zabírá obranná chodba, která se rozšiřuje do místností různého tvaru opatřených otvory, pravděpodobně střílnami, které ovládaly prostor pod hradem a cestu v údolí. Střední patro tvoří rovněž chodba s vytesanou místností ve skále. V nejvyšším patře je zachována místnost opatřená čtverhranným oknem a otvorem pro odvádění kouře z ohniště. Dále jsou zde patrny zbytky dalších místností, podle stop ve skále pravděpodobně dřevěných nástaveb. Nejvyšším místem hradu Kokořína je malý pahorek, na kterém jsou dodnes stopy po hradní věži, hlavním opevnění hradu.

Nedostatek písemných zpráv znemožňuje přesné určení jak stáří hradu, tak zjištění jeho majitele.

Romantické zříceniny inspirovaly K. H. Máchu při psaní románu Cikáni. Umístil sem část děje a z místnosti v nejvyšším patře udělal obydlí staré cikánky Angeliny.

 Hradsko

Hradiště zabírá výraznou výšinu nad Kokořínským dolem, která byla pro svoji výraznou polohu odpradávna využívána jako sídliště a opevněné hradiště. V centru hradiště stojí pseudogotický kostelík sv. Jiří, přestavěný z raně gotického kostela zasvěceného stejnému světci. Do Hradska se lze dostat po rovině po silnici od Mšena nebo zdola po žluté turistické značce od hospody u Grobiána. Autobus ze Mšena sem jezdí pouze v pracovní dny, cca 4x denně.

Osídlení náhorní planiny je prokázáno již v pravěku. Archeologické průzkumy, které zde probíhají již od roku 1819, prokázaly existenci sídliště ve starší, mladší i pozdní době kamenné, starší i mladší době bronzové. Na ploše hradiště archeologové mimo jiné objevili i předkřesťanskou svatyni. Největšího významu nabyla lokalita v počátcích slovanského osídlení. Hradiště je ztotožňováno s hradem Canburgem, připomínaným ve franských pramenech souvisejících s tažením Karla Velikého do Čech v roce 805. Pro ztotožnění hovoří jméno sousední vsi Kaniny, ale i nález dvou unikátních železných přileb z období franského vpádu. Nutno říci, že se jedná o hypotézu, která zatím nebyla přesvědčivě dokázána.

Plocha hradiště byla chráněna hradbou přepínající přístupovou šíji v místech dnešní vsi. Hradba z opuky a pískovce byla opatřena vnějším příkopem a zevnitř zpevněna přisypaným hlinitým valem s dřevěnou konstrukcí, široká byla cca 14 m. V 9. a na počátku 10. století existoval uvnitř hradiště opevněný dvorec. Kromě dvorce byl i zbytek plošiny hustě osídlen. V té době pravděpodobně vznikl i kostel sv. Jiří. V jeho okolí bylo odkryto raně středověké pohřebiště. V 11. století byla zmenšena plocha hradiště mohutnou hradbou, která byla 12–14 m široká a byla tvořena hliněným valem zpevněným dřevěnou konstrukcí a čelní kamennou zdí. Ve 13. století ztratilo místo význam i funkci. Jeho osídlení končí, ale kostel a hřbitov sloužily dále, v podstatě dodnes. První archeologický průzkum Hradska prováděl Václav Krolmus v roce 1819, na konci 19. století zde pracoval mšenský rodák J. L. Píč. Ve 20. století hradiště systematicky zkoumal M. Šolle v letech 1965–74. Eduard Štorch na Hradsko umístil děj svého románu Zastavený příval.

Rozsáhlá ostrožna, či spíše náhorní planina, je na třech stranách chráněna pískovcovými srázy příkře spadajícími do až 100 m hlubokých údolí. Na západě je to Kokořínský důl, na jihu rokle Kočičina, na severu další rokle. Se zbytkem náhorní planiny je plocha hradiště spojena jen úzkou – cca 70 m širokou – sedlovitě sníženou šíjí. Tu přetínaly dvě linie valů. Vnější val s příkopem byl přímo ve vsi, zmizel téměř beze stopy. Vnitřní val má podobu nízkého terénního stupně na západním okraji vsi, u kostela sv. Jiří. Opevněná plocha je cca 9,5 ha.