Junáctví, neboli český skauting – Junák – český skaut, středisko Lišák Neratovice

I. HISTORIE ČESKÉHO SKAUTINGU

Skautská myšlenka se dostala do Čech velmi záhy. Za rok vzniku českého skautingu se pokládá rok 1911, kdy český profesor Antonín František Svojsík, vždy známý jako Antonín Benjamín Svojsík či prostě A.B.S., inspirován návštěvou Anglie, založil první český skautský oddíl. V roce 1912 již Svojsík pořádá první skautský tábor u myslivny Vorlovna pod hradem Lipnicí, a v témže roce vydává knihu Základy Junáctví, dílo, kde po vzoru Baden-Powellova Scouting for Boys předkládá svoji představu o českém skautingu. Na rozdíl od Baden-Powella se však Svojsík nespoléhal pouze na vlastní síly, nýbrž přizval na pomoc odborníky (bylo jich třicet) z příslušných oblastí, takže kniha je vlastně sborníkem článků týkajících se nejrůznějších aspektů skautingu, a to z teoretické i praktické stránky. Roku 1914 pak byl založen spolek Junák-Český skaut, po Svojsíkově neúspěšném pokusu realizovat skautské myšlenky a metody na půdě Sokola.

Je nicméně faktem, že už od počátku nebyl český skauting jednotný a vedle Svojsíka zde bylo několik dalších osobností, které u nás myšlenku skautingu uváděli v život, a jejichž práce vyústila ve vznik samostatných skautských organizací. V období před vznikem Československé republiky existovaly v Českém království kromě Junáka dva další významné skautské spolky: Psohlavci a Děti Živěny, vedené svými zakladateli PhDr. Janem Hořejším a Milošem Seifertem – Woowotannou. A. B. Svojsík je přesto považován za zakladatele českého skautingu, a jako k takovému se k němu hlásí všechny současné české skautské skautské organizace.

To, o čem jsme zatím hovořili, byl skauting chlapecký. Za bezprostřední předchůdkyni českého dívčího skautingu můžeme považovat spisovatelku Popelku Biliánovou, která začala některé skautské prvky uplatňovat ve svých „prázdninových osadách“ pro dívky už od roku 1912.

K vlastnímu vzniku dívčího skautingu došlo na podzim roku 1914, a je spojeno se jmény abiturientky dívčího lycea Vlasty Štěpánové (později provdané Koseové), která požádala profesorku téhož lycea PhDr. Annu Berkovcovou (teprve dvanáctá Češka s akademickým titulem!), aby se ujala úkolu založení dívčího skautingu. Po určitých diskusích mj. i za účasti P. Biliánové a za pomoci A.B Svojsíka počaly organizovat první skautskou dívčí družinu Sasanek. 11. ledna 1915 bylo na poradě s vedením JČS rozhodnuto organizovat dívčí skauting ve společném ústředí s chlapci v Junáku, v němž byl za tímto účelem vytvořen „Odbor pro dívčí výchovu skautskou„. P. Biliánová se však s dívčím odborem JČS brzy rozešla a pokračovala ve své původní činnosti, neboť její sípše konzervativní koncepce brzy vedla k rozporu se skupinou Dr. Berkovcové .

Zlatá éra českého skautingu nastala po vzniku Československé republiky. V roce 1919 se několik samostatných skautských organizací včetně Junáka spojilo do Svazu junáků-skautů RČS, jehož starostou se stal J. Rössler-Ořovský, náčelníkem A. B. Svojsík a náčelnicí E. Milčicová. Tento Svaz se stal v roce 1922 jedním ze zakládajích členů světového chlapeckého skautského ústředí (později WOSM), dívky byly přijaty do Mezinárodní rady skautek (v roce 1928 se pak Československo stalo jedním ze zakládajících členů WAGGGS). Byla zde však také řada dalších skautských organizací, které do Svazu nevstoupily: samostatná zůstala např. druhá největší skautská organizace u nás, Skauti volnosti, která se hlásila myšlenkám lesní moudrosti a socialismu, Spartakovi skauti práce (komunistický „rudý“ skauting), ortodoxní „Baden-Powellowští“ BP-skauti, a samostatní zůstávali i Psohlavci, základ budoucí české Ligy lesní moudrosti (čeští Psohlavci byla první woodcrafterská organizace na evropském kontinentě uznaná Setonem).

Skautské hnutí se v prvorepublikovém Československu těšilo vysokému respektu, a českými skautskými oddíly prošlo od vzniku českého skautingu do roku 1938 mnoho budoucích českých osobností, jako byli např. prezident Edvard Beneš, básník Jíři Wolker, lékař Josef Charvát, cestovatel František A. Elstner (první český účastník mezinárodní skautské Lesní školy v anglickém Gilwellu), příslušník zahraničního odboje a spolustrůjce atentátu na Heydricha Jan Kubiš; skautem byl i Alois Rašín či Prokop Drtina. V českém prvorepublikovém skautingu má svůj pramen i české trampské hnutí.

V roce 1938 došlo pod tlakem nepříznivé politické situace a ve snaze čelit nacistickému ohrožení republiky k zániku Svazu junáků-skautů a ke sloučení všech skautských organizací v Československé republice do spolku Junák, v jehož čele stanul bývalý legionář pplk. Vlček. Po začátku nacistické okupace však organizace postavená na takových myšlenkových základech neměla dlouhou nhaději na přežití. V roce 1940, ve výroční den 28. října, byl Junák dekretem státního tajmníka Protektorátu K. H. Franka zlikvidován, a to jako vůbec první česká občanská organizace. Navzdory tomu však hnutí pokračovalo v činnosti dále – částečně v ilegalitě a částečně v exilu. Zapojení Junáka do protinacistického odboje potvrdil roku 1941 zvláštním dekretem ministr exilové londýnské vlády Juraj Slávik. Za účast v odboji zaplatilo životem na 700 českých skautů.

Po ukončení druhé světové války dochází takřka ihned k obnově českého skautingu – opět ve sjednocené organizaci Junák. Ve tříletém období poválečného nadšení, které však bylo současně obdobím, kdy za podmínek okleštěné demokracie komunistická strana podporovaná Sověty začala bez velkého hluku uchvacovat moc ve státě a Československo se pomalu stávalo satelitem Sovětského svazu, se Junáku pod vedením Dr. Rudolfa Plajnera podařilo dosáhnout počtu čtvrt miliónu členů a ovlivnit tak nezanedbatelnou část československých dětí a mládeže. Nicméně již v této době začaly úspěšné pokusy KSČ o infiltraci Junáka svými kádry, což umožnilo jeho snazší ovládnutí a likvidaci po únorovém komunistickém puči roku 1948.

Tehdy nastaly českým skautům opět krušné časy, a to na dlouhých 20 let. Už v roce 1948 byly legitimní orgány Junáka nahrazeny nelegitimními a organizace byla násilně včleněna do komunistickou stranou ovládaného Svazu československé mládeže; začaly rovněž politické procesy se skautskými činovníky. Paralyzovaný Junák byl nakonec v roce 1950 zrušen: jeho místo zaujal Pionýr, nástroj vládnoucí moci k indoktrinaci dětí a mládeže komunistickou ideologií. Avšak podobně jako za nacistické totality dokázali čeští skauti ve své činnosti pokračovat – ať už v ilegalitě, po drůznými krycími firmami nebo v exilu. V těžkém období 50. let se řada skautů stala obětí politických procesů a strávila roky v komunistických žalářích.

Vyjít z ilegality umožnil českým skautům až vývoj v roce 1968, označovaný jako „události Pražského jara“, kdy díky nástupu reformního křídla v KSČ došlo k uvolňování poměrů ve státě a obnovení některých zakázaných organizací, mezi nimi 29. března i Junáka – a to opět pod vedením „Táty“ Plajnera. V létě 1968 proběhly poprvé po dvaceti letech opět skautské tábory. Avšak okupace republiky vojsky států Varšavské smlouvy, k níž došlo 21. srpna, znamenala konec demokratizačních procesů. Nové stanovy Junáka, které byly schváleny III. junáckým sněmem v listopadu, již byly touto situací poznamenány – zmizely z nich např. duchovní rady, oddíly s náboženskou výchovou či oddíly oldskautů (dospělých), Junák byl nucen vstoupit do Sdružení organizací dětí a mládeže, a změněn byl rovněž skautský slib. Obsazování důležitých funkcí v Junáku „stranickými kádry“ pokračovalo: nakonec byli v únoru 1970 do Ústřední rady Junáka v rozporu s jeho stanovami kooptováni vybraní členové KSČ, a toto nelegitimní ústředí pak po letních prázdninách souhlasilo s rozhodnutím KSČ o převedení Junáka do Pionýrské organizace, která měla opět příštích skoro dvacet let ideologicky zpracovávat československé děti a mládež. Většina skautských oddílů se postavila tomuto rozhodnutí na odpor, což mělo za následek konfiskaci veškerého majetku a praktický konec jejich existence. Český skauting se opět vrátil do ilegality a skauti se stali terčem perzekucí husákovského totalitního režimu se sovětskými tanky v zádech. Dvaapůlletá „pauza“ byla nicméně pro český skauting nesmírně důležitá, neboť umožnila předat skautské ideály nové generaci dětí a vychovat novou generaci vůdců: to umožnilo zachování kontinuity hnutí a usnadnilo jeho obnovu po pádu komunismu.

Definitivní (doufejme) konec pronásledování skautingu v naší zemi znamenala až „sametová revoluce“ v listopadu 1989. Již 2. prosince došlo k obnovení Junáka jako největší československé skautské organizace, a Junák byl také už v roce 1990 opětovně přijat do WOSM (chlapecký kmen) a WAGGGS (dívčí kmen). Vedle Junáka se však postupně objevily i další skautské organizace. Byl to nejdříve Svaz skautů a skautek, mající blízko ke konzervativní evropské organizaci Scout d’Europe (část je i členem): tato organizace vznikla v roce 1989 ještě dříve než obnovený Junák a byla založena skupinou skautských činovníků, kteří nesouhlasili s účastí osob, které se podle jejich mínění kompromitovaly spoluprací s kominustickým režimem, na obnově Junáka. V rámci mezinárodní křesťanské organizace YMCA vznikla druhá skautská organizace mimo Junák: YMCA-Skaut, která věak s Junákem udržuje poměrně přátelské vztahy. V roce 1993 byl Junák nucen reflektovat rozpad Českolsovenska – rozdělení státu znamenalo i rozdělení organizace, což si vynutilo novou žádost o přijetí vzniklých národních organizací do WOSM a WAGGGS. K přijetí došlo až v roce 1996, a to kvůli průtahům způsobeným obtížným jednáním o znění skautského slibu (světové organizace požadovaly ve slibu vyjádření principu povinnosti k Bohu, kterou „československé“ znění, jako jedno z mála ze všech světových variant, neobsahovalo). V roce 1999 se poté od Junáka odštěpila další organizace, Skaut – český skauting ABS. Vedle těchto organizací je třeba ještě zmínit Klub Pathfinder (skautskou organizaci církve Adventistů sedméno dne), Sviazek harcerów Polskich v ČR (odnož polské skautské organizace sdružující skauty polské národnosti v naší republice) a Skautský oddíl Velena Fanderlika (nezávislé sdružení dospělých skautů, členů některé z ostatních českých skautských organizací, které má své kořeny ve skupinách skautů organizujících aktivní odpor proti komunistickému režimu za rudé totality). Pokud v ČR existují ještě některé další nezávislé organizace hlásící se ke skautingu (např. organizace Karlovarský skauting), pak se jedná o subjekty zanedbatelného významu.

Zde jsou zajímavé odkazy k českému skautingu:

II. CHARAKTERISTIKA ČESKÉHO SKAUTINGU

Český skauting nebyl nikdy pouhou kopií anglického vzoru, nýbrž od počátku se vyznačoval svébytnými rysy. O některých z nich bych se zde chtěl zmínit.

Zakladatelé českého skautingu především usilovali o to, dát hnutí národní charakter. To se projevilo např. už na faktu, že slovo „Skaut“ bylo nahrazeno českým „Junák“; především však byla snaha spojit skauting s národními tradicemi a hodnotami. Tak se stali vzorem českých Junáků idealizovaní Jiráskovi Chodové (Od Jiráska pochází návrh znaku českého skautingu s „chodským“ psem ve štítku lilie), indiánské totemy měly nahradit slovanské idoly atp. Zdá se, že pokud jde o duchovní aspekt skautingu, tento často snad až upřílišněný důraz na národní cítění do značné míry v českém skautingu vytlačil jeho náboženskou složku: to se projevilo např. Svojsíkovou změnou prvního bodu skautského slibu, kde Baden-Powellovu „duty to God and King“ nahradila láska k vlasti.

Dalším specifikem českého skautingu je, že se takřka stejnou měrou jako Baden-Powellovskou organizací nechal inspirovat Setonovým woodcrafterstvím („přizpůsobeným“ českým ptradicím, jak o tom byla řeč výše). Český skauting je proto woodcrafterství o mnoho bližší, než skauting např. britský a americký. Známkou toho je například skutečnost, že mnoho českých skautů je zároveň woodcraftery, a dokonce existují i oddíly, které se hlásí k oběma hnutím (což by v Americe bylo pravděpodobně nemyslitelné).

Znakem českého skautingu, zejména v době první republiky, byla rovněž značná rozmanitost až snad roztříštěnost: jak o tom byla řeč, existovaly zde skautské organizace od komunistických a socialistických až po křesťansky konfesně vázané. K vytvoření jediné organizace došlo až pod tlakem vnějších okolností, a jak vidíme, ve zcela svobodných poměrech se bohužel tuto do jisté míry umělou jednotu českého skautingu uchovat nepodařilo.

Pokud porovnáme český skauting se podobou skautingu ve světě, nemůžeme si nevšimnout, že v našem hnutí bylo uchováno mnoho z tradičních prvků, jako je způsob táboření, blízký vztah k přírodě, tradiční kroje apod., které byly ve světovém hnutí oslabeny. Je to dáno zřejmě tím, že se český skauting nemohl takřka půl století vyvíjet, a zůstal tak do jisté míry zakonzervován ve své původní podobě, s jejími klady i zápory.

Na závěr se pak nemohu nezmínit o jedné naprosto originální vymožensoti českého skautingu, vynalezené na táboře vedeném J. Půlkrábkem, který se konal u Kácova v r. 1913. Jedná se o podsadový stan – vynález, bez kterého si typický český skautský tábor snad ani nelze představit, obdivovaný celým skautským světem.

převzato ze http://www.skaut.org