Vyjeli jsem poměrně brzo (jak už je běžné pokud cestu plánuje Buby) a to v 14:40 z Neratovic. Po víceméně svižné cestě jsme vystoupili v Holešovicích a přesedlali na metro. Odtud jen 3 stanice na hlavák. Tam jsem vyhledali Vašašua, který už se nás nemohl dočkat, páč tam tvrdnul jak pako 2 hodiny.
Mno tím jsem zpečetili následující sestavu: Já(Gumí), Gready, Charvi, Buby (výjimečně nejela Světluška kvůli pracovnímu vytížení), Sysel, Piši, Kohi, Tlumoš a již zmiňovaný Vašašu. Moje rýpavá povaha mi nedá, abych opomenul popsat krásné a přepychové Hlavní Nádraží, náš skvost z první republiky. Takže bez obalu: je to hnus, takovej bordel není normální ani pro Prahu, polovina nástupišť uzavřená a půl metrový díry ve střeše (jo deštník na krýté nástupiště = správná volba), všudy přítomný smrad (pocházející od místních HomeLessů). Jak jsem tak čekali na vlak, začalo se tam kupit tolik lidí, že jsme začali pochybovat o tom, zda si sedneme. Pěkný bylo, že už z Prahy s námi jelo na Ivanu hafo skautů. Charvi se z nudy pokoušel vnutit několika lidem pomocí telefonu svoji fotku s křečkem v kapuci (takže lidi když už si necháváte zapnuté bluetooth tak aspoň příjmejte všechno), nutno dodat že o ni nikdo nestál. Jen co přijel rychlík s DESETI minutovým zpožděním zadržel jsem proud pološílených lidí ve prospěch našich což se projevilo na tom že jsem všichni až na Sysla seděli (však on by taky seděl, kdyby nešel do jiného vagonu, viď).
No teprv teď započala šíleně nudná cesta. Na kolejích byla totiž jakási zácpa a tak jsme jeli jak podělaný po celé Praze. Nudu jsme si krátili hraním pokeru a prší.
A pak to přišlo: začal jsem přemýšlet . Nastínil jsem fantastickou, leč chybnou hypotézu.
„Pokud máme objekt pohybující se konstantní rychlostí 100km/h po rovném povrchu, a pokud je to objekt hermeticky uzavřený, a vypustíme-li v něm u stropu nějaký předmět – dopadne podél vertikální osy na stejný bod na podlaze? Já i Charvi jsme úpěnlivě věřili že tomu tak bude. Dokonce jsem udělali sérii pokusů při nichž si nás lidé dost divně prohlíželi. Pouštěná žvýkačka prostě dopadla vždycky jinam . Postupně jsme vyvraceli názory jako že předmět se vychýlí z dráhy kvůli setrvačnosti atp… Až Gready nakousnul pravou fyzikální podstatu tohoto problému. Pověděl nám o fyzikální veličině, která mohla vyvolávat tento paradox. Bohužel já jsem hrozně zvědavý, a jelikož v rovnici byla pořád neznámá, musel jsem tomu přijít na kloub. Po mnoha výkřikách ‚To přece není možné‘, se k nám konečně přiřítil člověk kvalifikovaný a chytrý. On se přímo přihnal jak uragán, hodil na stůl svůj značně ošoupaný zápisník a ujal se vysvětlování. Po 5 minutové přednášce jsem si konečně mohl dosadit za onu neznámou a to Gravitační siločáry. Poděkovali jsem mu, zatleskali a spokojeně hodily tento malicherný problém za hlavu. (jo chápu že to nemá ani hlavu ani patu, ale ani neočekávám že by to někdo pochopil, píšu o tom kvůli nutnosti poukázat na to co dokáže vymyslet parta utahaných skautů).“
Pak přišel na řadu přestup na další vlak. Na nádraží jsem viděli pěkné divadélko v podání mladých dívek (asi Aerobic nebo co). Jo, Charvi byl unesen . Jelikož jsme přijeli s hodinovým zpožděním, báli jsem se že nestihneme otevřenou tělocvičnu (přespání). Proto jsme byly rádi, že osobák do Frýdlantu nad Ostravicí se moc necoural. Cesta byla vskutku zábavná že Gready a Vašku? Jo moraváci jsou od přírody družní. Byla tam totiž jedna náramně užvaněná osoba, která nás bavila po zbytek cesty. No řekněte kdy ve vlaku potkáte holku z planety Epsilon III . „No a víte jak se říká černému pilotovi? Ne? Pilot ty rasisto!“ Byla tak trochu na naší vlně páč nám položila i sérii hádanek. „Máme tří litrový a pěti litrový kanistr + vodovodní kohoutek, jak uděláme to že odměříme přesně 4 litry vody?“ Napsal bych tu i další ale mám krátkou paměť.
No když jsem vystoupili a oddychli si, počali jsme vyhledávat pořadatele. Po chvíli jsme o ně takřka zakopli a ti nás odkázali na fáborky, které vedly až k tělocvičně. No jelikož byla už tma raději jsme se řídily podle skupinky co šla před námi. Ani ne po půl kiláku jsme prošli branou a vlezli do jakéhosi sportovního areálu. Opět se nás uchytli pořadatelé, zkásli nás a poslali do jedné z tělocvičen se vybalit. Stihli jsme si sotva dojít na záchod a už nás pořadatelé nahnaly do jiné, větší tělocvičny. Něco nám (a opravdu nevím co páč tam byl bordel jak v tanku) řekli(popřáli?), vytvořili jsme kruh přátelství (hodně velký kruh – tedy spíš mnohoúhelník), a zazpívali večerku (a někteří z nás /třebas já/ slov neznalí jsme ji odbručeli ). Zpěv to byl vskutku nádherný. Stisk se nevysílal z evidentních důvodů. To už bylo něco kolem půl jedenácté. Rozhodli jsme se jít vypakovat. Byl tam trochu problém se značením míst ke spaní a k procházení. Avšak já si hlavu nelámal a hodil sem karimatku na první místo co mě napadlo (pak se ukázalo jako správné). Nevím koho to napadlo ale v 11 zhasnuli světla (asi mysleli že půjdeme spát). No nebyly bychom to my vidláci kdybychom tam nedělali největší bordel že? Stínohra však uchvátila celou tělocvičnu. Mezitím se charvi pokoušel opět udat svou fotku s křečkem, ale opět nepochodil (a to ani u Luďka Soboty ). Po té dvanácté jsme přeci usnuli, tedy já ostatní už spali dávno.
Probudili jsem se něco málo po šesté. Mezitím nám Tlumoš skočil pro snídani a my jsme se dali do balení. Poté jsme si všichni potěžkali kámen (jediný buby věděl kolik přesně váží) abychom věděli co nás čeká a tipnuli si kolik váží, vyhrál Vašek, který se, se svým tipem 6,8 kilogramů přesně trefil. Nakonec jsme se dohodli na jediném batohu, ve kterém se ponese všechno jídlo, pití a šutr. Kousek po sedmé jsem vyrazili na vlak. Ale jelikož jsem měli opravdu těžké abstinenční příznaky (kvůli nedostatku kafe) museli jsme si udělat malou odbočku k místnímu bistru (zaplivanému pajzlu). Tam jsme (sice s posměškem) dostali osm káv, a doplnili tak energii. Pak jsme se zvedli, zaplatili a odešli. Na nádraží nám to trvalo asi pět minut. Opilá a naprosto zfetovaná nádražačka nám oznámila příjezd vlaku ze Štramberku. Minutu na to už z vlaku vyskákali Štramberáci a my jsme se s nimi mohli přivítat. Štramberští měli připravenou cestovní hru tak sem se ze zájmu přifařil k nim a vyfasoval kartičku (opět nutno dodat, že jsem splnil pouze první úkol – ale všichni Štramberští ho ode mne obšlehli ).
A pak započal výstup… Samé kopce už od začátku. Jelikož nás na Ivanu šlo několik stovek skautů, tak vpředu i vzadu byly k vidění hloučky lidí. Každý měl jiné tempo a tak se naše skupinka hodně roztrhala. Naštěstí Štramberští moc nevydrží a tak dávali každou chvíli pauzu . První byla u malého pramínku, kde jsme měli možnost doplnit tekutiny a osvěžit se. Než jsem k ní došli padla totiž první láhev s vodou. Vůbec nám nedošlo jakou máme spotřebu a významně jsme podcenili situaci. Druhá pauza byla u stánků, kde jsme si mohli pořídit jakési suvenýry. A tam teprve začal ten pravej krpál. Opět jsme se roztrhali – hlavně kvůli Přejezdu, páč ztratila vlčata co měla na krku a místo toho se věnovala mně . Cestou na Ivanu jsme několikrát zastavili abychom si pořídili několik náladových (a nakonec dost špatných) fotek okolních kopců. V jedenáct jsme konečně dorazili na vrchol (první vrchol ).
Docela mazec, všude mrtě skautů, hlava na hlavě. První zastávku jsme si udělali u informací. Gready se pohotově zeptal kde je Charvi (páč nám trochu utekl s Tlumošem), a ačkoli ho velmi dobře popsal, nedokázali nám poradit. Druhou zastávku jsem udělali o kus dál abychom si koupili pamětní nášivky a nové skautské stezky. Jedna polovina davu se rozhodla jít na mši a tak se tam docela vyklidilo pole a my jsme si mohli prohlédnout mohylu. Jen co jsem došli blíž zatroubila trubka a organizátor nás vyzval k podržení minuty ticha. Hned na to se zpívala česká a slovenská hymna. Jelikož jsem neobstáli v soutěži o nejtěžší kámen (někdo tam přitáhl metrového obra) a ani v soutěži o nejkrásnější kámen (což byla škoda) tak jsem ho přidali na mohylu. Vyhlídli jsme si pěkné místečko, kde majestátně ční až dodnes (snad ). Mezitím už nezdolní (i když unavení) Štramberáci navrhli výlet na Lysou Horu a vzápětí vyrazili. Přejezd s námi posečkala než nás dohnali Piši a Kohi (které si tam dali dvoj-hodinovou pauzu ), a pak jsme na Lysou společně vyrazili aj my. Cestou jsme nabrali quest od místního NPC. Jelikož byl pro malé levely tak si ho nabrali pouze Charvi a Gready. Spočíval v tom donést několik dopisů do schránky na Lysé. Po chvíli jsme si udělali skupinové foto, vydýchali se a běželi dál. V průběhu výstupu jsme si vyměnili batohy a hlavně jsme se posilnily. V dálce za námi běželi bubyho plíce, ale my museli jít dál. Výstup byl poměrně namáhavý ale teplota byla příjemná a bylo krásně vlhko jak jsme procházeli mrakem. Když už nám zbývalo jen několik desítek metrů, objevil se před námi vrchol v celé své kráse. Gready tam uplácal sněhuláka, kterému někdo vzápětí urazil ruku. Udělali jsme další skupinovou fotku a už jsme si to razili do vrcholu. Já, Gready a Přejezd jsem ho pokoušeli vyběhnout. Buby cestou ztratil i srdce takže byl o něco lehčí a tak ten „kopeček“ taky zdolal (i když bílý jak křída). Nahoře následovala opět skupinová fotka a hlavně občerstvení. Jelikož nám došlo vše co se dalo pít museli jsme stáhnout Přejezd o další flašku . Nahoře jsme zakoupili nějaké suvenýry a připravili se na odchod. Štramberští na nás nečekali a vydali se jinou cestou, do Ostravice. Kdežto my jsme to vzali zpět do Frýdlantu. Sestup byl o dost brutálnější než výstup. Buby posbíral to co cestou ztratil. A tak jsem se doplazili zpět k Ivančeně. Pobrali jsme holky a začli klesat na Frýdlant. Cesta byla dlouhá, kamenitá a únavná. Opět jsem načerpali síly u studánky a došli dva zbývající kilometry k tělocvičně. Přejezd byla furt uháněná, kde že to jsme páč Štramberští už na nás čekali na nádraží. My jsme se však museli balit a nebyl čas ztrácet čas. Přesto jsme se tam zdrželi nějakých 20 minut . Čas tlačil a tak jsme si trochu popoběhli na nádraží. Tam jsme se opět uvítaly se starýma známýma a čekali s nimi na vlak. Když vlak dorazil nestačili jsem se divit. Linky byly sice posílené avšak oba vagony naprosto přeplněné. Takže jsme si tam připadali jako sardinky, i když to občas bylo velmi příjemné . Ujeli jsme pár zastávek a ve Veřovicích jsme přesedlali na jiný kočár, tentokrát už prázdný. Dojet do Štramberka už poté byla záležitost jen pár minut. Odebrali jsme se k jejich klubovně, která je od nádraží kousek, někteří pěšky a někteří autem (že ti to za to stálo charvi ). Protože se na nás Štramberší připravili nespali jsme v jejich přeplněné klubovně (2.patro DDM) ale měli jsme pro sebe celé první patro. První co jsme si udělali po příchodu bylo (překvapivě) kafe. To nás nakoplo a probudilo po celodenním únavném dni. Avšak jelikož nás matka příroda nevybavila hrbem, opět jsme dostali žízeň. A to žízeň tak velkou, že jsem ani nečekali až buby dopije kafe (i když on by ho stejnak nedopil) a vyrazili jsme pod vedením Přejezdu na nedalekou pumpu, koupit si něco k pití. A když už jsme byli venku, tak proč se neprojít po Štramberku, konkrétně obhlédnout dům Přejezda. Když uviděla, jaký mám hlad, vyloupila spižírnu, popadla kytaru a šlo se zpět do klubovny. Tedy ne přímo do klubovny, udělali jsme si totiž malou zacházku abychom se podívali na obydlí místního vodníka. Bohužel nebyl doma, nebo se mě bál, takže nevylezl . Cestou zpět jsme alespoň okoukli pár vilek, s nezadanými děvčaty pro případ že by se nám tu zalíbilo. V klubovně jsme si udělali nové kafe a počali chálovat véču. Buby rozdal Štramberským DVDýčka z Boje a ač jsme je chtěli shlédnout, nebylo na čem . Přejezd se nabídla že nám skočí pro čabraky abychom měli na čem spát a my jsme souhlasili, protože alespoň moje karimatka se nedá srovnat s takovou skvělou madrací.
Jelikož nebyl čas ztrácet čas (už zase ) a devátá hodina se nachýlila, odebrali jsme se o patro výš poslechnout si pravidla městské hry do které jsme se hodlali zapojit. Při té příležitosti jsme si prohlédli jejich útulnou klubovnu a dojedli po nich lahodnou zelňačku. Po pravidlech jsem se rozházeli do čtyř týmů tím způsobem že Neratovické (tedy nás) rozházeli do všech. I když třeba já jsem si na los nemohl stěžovat páč jsem dostal skvělý tým . Hrálo nás celkem 22 plus 2 piráti. Ještě dodám, že v tuto chvíli už zařezávali někteří naši borci, jmenovitě Piši, Kohi a Charvi.
Stručně k pravidlům: byla 4 města, a 52 druhů kartiček, od každého druhu bylo několik kopií. V každém městě bylo na začátku 13 druhů kartiček (v každém městě jiné druhy). Ve hře šlo o to abychom ukořistili všech dvaapadesát druhů karet. Docílilo se toho tak, že jsme si karty které jsme ze začátku měli vícekrát, měnily u ostatních týmů za jiné. Jeden běžec měl u sebe vždy jen jednu kartu kterou si mohl vyměnit. Ve městě vždy zůstával jeden hráč aby dohlédl na vlastní karty (všechny druhy karet, které tým vlastnil pouze jednou). Celou hru stěžovali piráti, kteří chytali nás obchodníky a kradli si od nás karty. Nesměli však stoupit do naší základny.
Města byla od sebe na hony vzdálená a tak jsme se při běhání solidně zapotili, tedy někteří, ti vyčůraní si vysedávali ve městě a nechali za sebe běhat jiné . Teprve při této hře jsme si uvědomili jak krásné město je Štramberk, krásné historické náměstí a centrum s dominantou na vrcholu kopce. Asice hradem Trúba. Kde měl mimochodem jeden z týmů základnu. Takže se dost nalítali . Ačkoli jsme měli na hru pouhou hodina a čtvrt, přišlo mi to jako dvojnásobek. Ale všichni jsme se dobře bavili.
I když nevím čí to byl nápad dát po takovým výšlapu ještě běhací hru, ale měl jistě smysl pro humor.
Jak jsme byly odvaření jsme zjistili až po příchodu do klubovny. Opět jsme něco pochálovali a pohodlně se usadili v kuchyňce. Jak tak plynul čas, přišel nám Ještěrka nabídnout, ať si s nimi jdeme zahrát nějaké deskové hry. Ale my už jsme byly rozsedělí a tak jsme odmítli. Mezitím nám odpadl Tlumoš a celkově jsme všichni začali být nehorázně unavení. Avšak dle hesla: „Přece nebudu poslední den chrápat“, jsme všichni přeživší úspěšně vzdorovali spánku. Nakonec jsme vytáhli kytaru a Přejezd nám zahrála (a krásně zazpívala) několik písniček, z nichž musím jmenovat alespoň Šnečka – tj. volná ukopávka známé odrhovačky Kozel. To už bylo moc i na Greadyho který přešel na druhou stranu a zalomil to po boku již padlých. Řeknu vám že vidět nezdolného Přejezda jak je unavená to člověka donutí k pláči, skoro všechno je možnější než tohle .
A konečně přišel spásný nápad – Půjdeme se projít! Naše již úzká sestava (Já, Přejezd, Buby, Sysel, Vašek) jsme se připravili na noční chlad a vyrazili jsme. „Směr Kamenárka“, zvolal Přejezd Veliký. A my hrrr za ní. Byla to příjemná a osvěžující vycházka (opět nás cesta vedla do kopce). Minuli jsme botanickou zahradu a došli až ke Kamenárce – starému lomu (zajímavého tím, kolik vzkazů vyskládaných na jeho dně, tam leží). Byl odtud krásný výhled na Kopřivnici a okolí. Kolem půl čtvrté ranní se začala dělat rosa a padla větší zima a tak jsme se rozhodli pro návrat do klubovny. Jedno temné zákoutí střídalo druhé až jsme se nakonec dopracovali „domů“. Čtyři hodiny sice nejsou ideální čas pro to jít spát, ale zoufalejší pohled už na nás být nemohl. A tak se stalo že zazvonil zvonec a sobotní pohádky byl konec. Ono už byla 4 hodiny neděle, ale bylo to opravdu uzavření celodenního namáhavého dne.
Probuzení bylo hrozné a moc brzo celý náš tým začal plašit a balit, že sem měl sto chutí je nakopat. Páč sem měl na práci si poležet, nechal jsem všechno na nich a věnoval se nadále odpočinku. Stejný názor na věc se mnou sdílela Přejezd a tak jsem v tom nebyl sám . Takže ostatní všechno obstarali, včetně suvenýru nejcennějšího a to vyhlášených Štramberských uší. Táhlo na devátou ranní a tak jsem se i já musel zvednout a zabalit si. Vykopali jsme se z baráku, krátce se rozloučili s Ještěrem a pádili vedeni Přejezdem na nádraží. Za nedlouho nám kolej-bába oznámila příjezd vlaku a nastalo vražedné loučení, které nebudu rozepisovat . ‚We never forget!´
Cesta domů byla lepší v tom smyslu, že jelo méně lidí (většina skautů totiž odjížděla už v sobotu), všichni jsme se pohodlně usadili, až na Sýsu (opět), který byl tak galantní, že všechny kolem pustil sednout. Dalším vlakem už jsme jeli v kupéčku takže komfort nejvyšší. Alespoň že potom vytáhnul kytaru a Kohi nám mohla zahrát. Asi půl jízdy jsme prochrápali v různých (příjemných i nepříjemných) polohách. Cesta rychlíkem ubíhala až neuvěřitelně rychle, zpočátku 10 minutové zpoždění jsme zkrátili na minutu a tak se dá říct, že jsme přijeli podle jízdního řádu. V Praze jsme se honem rozeběhli najít vlak do Neratovic, s kterým nám pomohlo hlášení a tak se stalo, že tři minuty po příjezdu do Prahy už jsme zase seděli. A seděli jsme ve zrychleném spoji, což se potvrdilo hned na začátku. Kalil to přímo neuvěřitelnou rychlostí 50km/h a aby nás ještě více potěšil, udělal nám v Měšicích15 minutovou zastávku. Cesta nám utekla celkem rychle a kolem 4. hodiny jsme dojeli do Nera. Porvali jsme se o uši, aby měl každý nějakou tu památku a rozprchli se domů.
No a za rok třeba vyrazíme zase, viď?
zapsal: Gumí